O mně a fotografiích
Je to už nějaký čas, kdy jsem objevila kouzlo fotografie.
Ti, kteří měli tu smůlu, že mi podali pomocnou ruku, byli zavaleni horami cvaků, zoufalých výkřiků: ale mně se to líbí, proč jsi mi to ořezal, smazal, .... (dosaďte dle uvážení). Vesměs všichni tihle dobří lidé mé fotografické počátky přežili bez újmy na fyzickém i duševním zdraví (doufám).
Fotografie se pro mne stala tím, čím jsou křídla ptákům, vyjádřím-li se poeticky. A také adrenalinem. Zkuste si někdy fotit kliku u banky ve čtyři ráno a máte o malér víc. Nemluvím o plazení se po zemi, přelízání plotů za soucitných pohledů kolemjdoucích, pro které jste se stali definitivně cvokem. Fotit jsem se nenaučila, ale to mě neodrazuje od hledání.
Fotografií dokumentuji to, co je pro mne důležité, ve chvílích smutku mi fotografie nahrazuje malířské plátno, neb dar kresby mi nebyl dán, fotografie je pro mne i očistou duše, to když se snažím minimem vyjádřit maximum. I dnes přivádím dobré duše kolem mne asi k pláči, když dva měsíce koukám na hotovou fotku a stále řeším: je dost dobrá, abych ji dala na PE?
Naučila jsem se s Vámi žít, akceptovat Vaše pohledy i styl, kterým fotíte. Dokonce jsem se naučila mít i ráda směry, které jsem dříve nemusela. Je to jedno velké dobrodružství.
Jsem introvert, a tak galerií procházím většinou tiše. Jsem také už poučená o tom, že všichni svými fotografiemi mluvíme: mluvíme o sobě, svých snech, bolestech, radostech.... Snažím se naslouchat a nemám potřebu mluvit. Ne z lhostejnosti, ale neumím volit ta správná slova, jsem „naslouchač“.
A tak čtu ty vášnivé diskuze za fotografii čistější, za brojení proti dávání smajlíků, čtu o tom, kdo je patlal a kdo umí....A dnes už se usmívám. Dřív to bolelo, bralo energii, ale na každém pískovišti se děti hádají.
Jsem tu s Vámi ráda, ale můj svět je mimo toto virtuální hřiště, a nejsem povinna tu psát elaboráty, zda je fotografie dobrá či zlá, neumím to... jednám emotivně. A také cítím ostych. To v okamžiku, kdy stanu před FOTKOU. Znáte to, fotka, která Vám vezme dech, zasáhne to nejniternější....ale jak to dotyčnému napsat, aniž by člověk obnažil duši na kost, což je pro mne naprosto děsuplné:) A tak občas, nesměle využiji možnost IZ.
A tak prosím, mějte s mými smajlíky trpělivost. Nemám čas, energii, ani se necítím býti povolána a fundována k tomu, dávat rozhřešení či vetovat fotografie vložené Vámi. Nebudu se tu do krve hádat, že tohle na PE nepatří, že tohle je hnus, kýč, že tahle textura je odporná. Neoslovuje-li mne něco, netrávím u toho čas, netoužím vydávat energii na žabomyší války.
Stejně tak chápu, nemá-li někdo potřebu stavit se pod mojí fotkou, nebo napíše-li: nelíbí. Akceptuji to. Vždyť co člověk, to názor a tak to má být. Můžeme vést diskuze o technice, proč bylo uděláno to či ono, ale nikdy nemůžeme diskutovat o tom, zda je to jediné správné, neb v ten okamžik přichází na scénu vkus každého z nás, naše vidění a z dialogu se stává zatvrzelý monolog obou aktérů, v němž oba jsou přesvědčeni, že mají očividně pravdu, kterou druhý nechce přijmout:)
A tak ještě jednou: děkuji za Vaši trpělivost, děkuji za čas, který jste věnovali mým fotkám, milým slovům i kritice, která mne vedla k zamyšlení.
Těším se na Vaše fotografie, které obohacují můj svět i pohled na něj. Vám všem přeji:
dobré světlo.